Dejv na cestách

Shoda okolností nás včera zavedla do světového hlavního města hašiše. Mají zde sice i hezké hory, ale prakticky celou zimu zde prší.

Encyklopedická vsuvka: tráva se v tomhle okrese pěstuje na zhruba 134 000 hektarech a dává neoficiální práci 800 000 lidí.

Díky zcela monotématickému zaměření cest zde potktáte dealery v intervalech 2 – 5 minut, dle času a geografické polohy a z nějakého důvodu si pak z naší skupinky berou na mušku výhradně mou osobu. Pokusil jsem se to zvrátit oholením, ale vůbec to nepomohlo.

Pokud nechcete být druhá skupinka v historii, která se sem v zimních měsících vydala za jiným cílem než kvůli hulení, tak se doporučuju tomotu město, především, v zimních měsících vyhnout. V opačném případě si zde můžete užívat levného hlavního exportního produktu od rána do večera, tak jak to dělají stovky podobných návštěvníků, kteří zde touhle zábavou tráví i tři měsíce v kuse.

Na cestě potkáte spoustu různých lidí a tedy i ženy. Při cestě z Fesu na sever jsem potkal hned dvě a rozhodl jsem se jim zasvětit dnešní zápis.

První amazonka se zjevila o přestváce autobusu, v nějakém zapadlém městě kde doslova chcípl pes, jen u cesty jsem viděl ležet hned dva. Jak už je místním zvykem začal uličkou procházet zástup prodavačů, mystiků a žebráků. Do poslední kategorie pak patřila i naše první hrdinka, zhruba 10 letá dívka v nepříliš čistém oblečením, která k žebrotě využívala ostych místních mužů před ženami. To si takhle namířila k mému sedadlu, začala mi podávat ruku a prý “salam”, což znamená ahoj. Nepřijmout podávanou ruku by mi svědomí nedovolilo a tak jsem pozdrav opětoval.

Jen zlomek sekundy jí stačil k tomu aby si přisedla na vedlejší sedadlo a lýsavě mi začala cosi povídat ve směsici arabštiny s francoužštinou. Nerozuměl jsem jí ani slovo a tak to po pár minutách vzdala a šla hledat štěstí jinde. Vrátila se za pár minut a tentokrát nenechala nic náhodě. Zhurta roztočila kolotoč arabských keců a když to nezabralo tak zaútočila zbraní nejvyšší a dala mi pusu na rameno. Bohužel pro ni nejsem arabský mladík, který se z podobných věcí cítí maximálně nepříjemně a tak jí radši zaplatí aby měl pokoj. Já jsem pokračoval v ignoraci a tak pohodila nějakou nadávku a jala se líbat paže mužů před autobusem, kteří se ještě před chvilkou smáli mému neštěstí. Nyní jsem mohl já sledovat sérii nejrůznějších úskoků, nabručených nadávek a následně i hrst mincí, kterou si zajišťují imunitu.

Na druhou hrdinku jsme narazili o několik hodin později při vystupování z autobusu. Tentokrát už šlo o dospělou slečnu ze Španělska zdobenou četnými piercingy. Autobus nás vyhodil několik kilometrů za městem a dál se prý máme dopravit třeba taxíkem. Když naše amazonka začala naštvaně řvát, že žádný taxík platit nebude a jízdenku má až do města a tak pojede zadarmo, tak jsme se trochu smáli a já pronesl větu “Určitě je poprvé v Maroku a neví jak to tady chodí”. O to větší bylo překvapení, když zadarmo jela nejen ona, ale i my, kdežto místní se stejnou jízdenkou platit museli. Hold na nabroušené španělky tady asi nejsou připraveni.

Ve městě na ní navíc čekal nějaký místní hoteliér, který nám prozradil, že u něj spala přes měsíc na střeše a prý jestli nemáme kde spát ať se k němu zajdem podívat. Nyní spíme na střeše i my. Máme tu dokonce i teplou sprchu, přístřešek proti dešti a hromadu dek.

Hlavní nevýhoda dlouhých cest při kterých neustále měníte místa je neodvratná otupělost k novým místům, které jsou neustále srovnávány s událostmi nedávné minulosti. Fes jakoby postrádal živost medíni v Marrakeshi, po týdeních toulkách africkým venkovem pak působí evropsky a ruch města navíc velmi brzo utichá.

Jednou z hlavních atrakcí tohoto města jsou vyhlášené koželužny. Spletí uliček se nám k nim podařilo probloudit vcelku rychle, dle návodu jsme se pak nechali odchytit prodavačem, který nás zavedl na terasu přilehlé budovy, podal mátu aby jsme vydželi neskutečný smrad a pak povyprávěl o výrobě kůží.  Následovala obligátní návštěva prodejny kožených výrobků, kterou jsem uvítal téměř s nadšením, jelikož se mi podařilo během cesty dost zhubnout a padající kalhoty mi už nějakou dobu pijí krev. Nově jsem majitelem opasku z velbloudí kůže.

Koželužny

Večer jsme se vydali splnit jeden z posledních cílů naší cesty spočívající v ochutnávce místního piva. Zatímco hašiš se nám snažil prodat kde kdo, najít lokál kde je k máni pivo byl pořádný oříšek. Až když jsme to vzdali a rozhodli se vypít další konvičku čaje si osud dal říct a poslal nám do cesty chlápka, který sice prodával hašiš, ale šeptem a s výrazem znechucení nám vysvětlil cestu k jednomu podniku.

V nesmírně zakouřené místnosti nám doopravdy piva prodali. Pivo se zde prodává v lahváčích o objemu 0,24l, chutná tak nějak citrónově, jmenuje se Flag a v průvodci jsme se dočetli, že jde o druhé nejlepší pivo Maroka (ze zhruba tří možných). Aby tuhle svou pozici podtrhli tak na etiketě uvádí seznam jednoho ocenění, které pivo získalo v roce 1981. Nevím jestli to způsobila dlouhá pivní abstinence, ale nebylo vůbec špatné.

Už cesta luxusním klimatizovaným autobusem jakoby filtrovala africkou realitu a člověk se cítil skoro jako doma. Snad jen vedle sedící marokánec, který v průběhu cesty zvracet nezpůsobil u ostatních žádné pozdvižení, zvlášť když měl tolik slušnosti a zvracel do uličky.

Fes nás přivítal deštivým počasím a nebývale moderní až okázalou nádražní stanicí. Tím jak se blíží Evropa jakoby se celé město podobalo západu. Tak například zde mají, alespoň mimo medínu, čisto, majitelé hotelů nechtějí o smlouvání ani slyšet a ženy zde chodí nebývale odhaleny.

Po devíti dnech kdy jsem vídal maximálně tak neformné kabáty, šátky přes vlasy a obličeje, které vás naprosto ignorují zde člověk potká odhalené vlasy a některé mají i kabát ve kterých nevypadají jako kvádry. Měl jsem co dělat abych se pokaždé neotočil a tak už nyní chápu to okukování evropanek místními muži. Vždyť na zdejší poměry chodí vlastně nahé a kdo by se u nás na ulici neotočil za nahou slečnou.

Ensha’llah je kouzelné arabské slovo, které znamená “když Bůh dá” a je používané prakticky neustále. Například když říkáte, že tentokrát si koberec nekoupíte, ale hned další cestu si vezme rovnou dva, tak prodavač přikývne a obřadně prohlásí “další cestu, ensha’llah”. Při výpravě do pouště zní tohle slovo daleko znepokojivěji, zvláště při situacích, které nemáte šanci ovlinit či se o nich dokonce něco dozvědět.

To jsme takhle uprostřed pouště v nejodlehjší části naší cesty, jen pár kilometrů od Alžírských hranic, když k nám dojde majitel hotelu a jen tak mezi řečí prohlásí, že v celém Maroku je teď stávka dopravců a asi nikam neodjedeme, protože cesty jsou zahrazeny barikádama z aut, ale prý nemáme zoufat, alespoň si můžeme užít další noc či pět na poušti.

Na otázku kdy stávka skončí odpověděl, že prý za den, za dva ensha’llah, ale možná až za týden a s úsměvem dodal, že poslední trvala skoro dva měsíce a všude po silnicích chodili lidi, kteří se potřebovali dostat třeba několik stovek kilometrů daleko. Vzhledem k tomu, že letadlo nám letí za 6 dní, k tomu z místa vzdáleného zhruba 900 km nám do zpěvu moc nebylo. Den či dva navíc proč ne, ale ty hromady písku se asi celkem rychle omrzí a nic víc tady není.

K polednímu začala svítat naděje: prý stávkují jen taxikáři, silnice by snad mohli být průjezdné a autobus snad pojede, ensha’llaah. Balíme tedy saky paky a v jeepu odjíždíme do pár kilometrů vzdálené vesnice k prodejně lístků, kde však nikdo není, ale prý by se za dvě hodiny mohl někdo ukázat a vědět víc. Zapadáme do přilehlé kavárny, dostáváme čaj s větvemi majoránky a čekáme. Po třech hodinách pořád nikdo nikde a prý budeme muset čekat a on se snad někdo ukáže, ensha’llaah. Dáváme tedy oběd z neidentifovaných zvířat žijících na poušti, já doufám že to byla alespoň kočka, sedíme a vyčkáváme.

O pár hodin a několik ensha’llaahů později se doopravdy někdo ukazuje a dokonce nám prodává lístky na noční bus do Fesu. Neříkám to rád, ale teď když v tom autobuse sedím tak tu Saharu opouštím s velkou úlevou. Snad budou silnice průjezdné a situace se v následujících dnech nevyhrotí natolik aby jsme bez větších problémů dorazili až do Tangieru.

Ráno jsme vyrazili ještě před úsvitem. Čekalo nás více než 200 km nekonečnou pustinou, během které jsem konečně zjistil kde jsou všechny místní ženy: jednoduše jezdí autobusem, překřikují se, tlačí a případně i zvrací. Každá si jako násobič hluku bere svých 5 – 8 nejmenších dětí.

Těsně před cílovou destinací nás řidič vyhodil ven, že prý na nás někdo čeká. Nebyl to nikdo jiný než kamarád dredatého maročana, kterému jsme v posledních dnech několikrát řekli, že o tuhle službu nemáme zájem. Tamtamy na černém kontinentu stále bijí rychlostí blížící se rychlosti světla. Nakonec jsme se domluvili na velbloudím výletu a přespání v poušti.

Cesta na velbloudech nebyla nic moc a jediné obvzláštnění přineslo můj pád z pěkných dvou metrů při vysedání. Následovala pak místní rutina: ubytování v malém pouštním táboře, večeře, hra na bubny.

V noci jsem se pak vydal pozorovat hvězdy a trochu třídit dojmy z posledních dní. Po pár hodinách mě mé místo omrzelo a tak jsem se vydal na nejvyšší dunu v okolí. V tenhle moment se zkuste vžít do člena skupiny zkouřených anglických turistů, kteří se už hodinu drápou na to zatracené místo a na jednou se z téměř absolutní tmy vynoří má zhrbená postava bez baterky, průvodce či čehokoliv jiného. Nevím jak by jste v této situaci reagovali vy, ale oni na můj pozdrav odpověděli akorát “What the fuck are you doing here? Are you alone? It’s a desert, man!”

Snad jen zbývá dodat, že nejbližší město bylo nějakých 50 km daleko a do nejbližší obydlené zatáčky vás velbloud donese za dvě hodiny. Jo a ještě se jim během výšlapu ztratil průvodce.

Včera nás cesta zavedla až do odlehlého údolí Boumalne du Dades, mimo jiné hlavní centrum berberského národního obrození, místo vysokých hor, pustiny a oázy, která vypadá přesně tak jak by jste si oázu nepředstavovali.

Po mrazivé noci jsme se probudili do nádherného dne, který jsme se rozhodli využít trochou toho chození po okolních horách. První cíl cesty byl místní vodopád, či spíše strouha u které prala spousta místních žen. Nic moc o úžasného a tak jsme jako další cíl zvolili jednu příhodnou horu, která vypadala dost vysoko na pořádný rozhled a byla přitom dost nízká k tomu aby jsme ji byli schopni zdolat bez zásoby vody.

Na začátku cesty třetina naší výpravy odpadla, ale oba dva zbývající jsme se rozhodli vylézt až na vrcholek a vyfotit pár pěkných fotek. Potíž s vrcholkem nastal v okamžiku jeho dosažení. Jednoduše se objevil další vrcholek, který měl přesně tu výšku, která je ještě akceptovatelná. Po zdolání i tohoto se objevil další, ale přece jen se nevzdáme, když už jsme tak daleko a tak jsme zdolali i ten třetí, čtvrtý, páty a když se situace opakovala i po šesté tak jsme rezignovali, vyfotili pustinu, zasněžené vrcholky hor a nakonec i oázu, kde místo palem rostou fíky a šli dolů.

O autobusech jsem toho už napsal celkem hodně. Hojně využívaným prostředkem je ale taky taxík, především pak ten meziměstský.

To si takhle dojdete na stanoviště a lámanou arabštinou odeženete všechny naháněče, kteří zbytečně zvyšují cenu vaší cesty.  Během několika desítek sekund si vás najde taxikář, kterému sdělíte cíl cesty a představu o ceně. Taxikář s vámi bude kategoricky nesouhlasit a nabídne nějakou svou, zhruba tak 10x vyšší, cenu a následně se vaší cenové představě vysměje jako o nemožné věci. Vy na ní však budete trvat a do 30 minut za svou cenu jedete. Pokud pak dáte cenu doopravdy nízko tak jedete tzv. kolektivně. To se pak do normálního osobáku nacpe 7 lidí (včetně řidiče): 4 lidi vzadu, 2 na sedadle spolujezdce a řidič.

Od tohoto momentu už přestává jít o peníze a začíná jít o život. Dopravní předpisy, narozdíl od bezpečnostních pásů, nejspíše existují, ale obecně platí, že kdo troubí ten jede a větší auto má přednost před menším. Většina řidičů se pak během jízdy zdržuje především na pravé straně vozovky. Tachometr v drtivé většině případů, naštěstí, nefunguje a ráfek setrvává v pozici 20 či 180, dle nátury řidiče.

Pokud sedíte u dveří tak se doporučuje ránou zkontrolovat jestli dveře drží. Nemusíte se bát, pokud nedrží tak jste přesvědčeni, že je všechno oukej a jen se koukejte pořádně držet. Na tom častém modlení asi něco bude.

Předchozí hektické dny se na nás začaly podepisovat různými bolestmi hlavy či krku  a proto bylo rozhodnuto o odpočinkovém dnu. Vstalo se až kolem deváté,  tradičně se popila (zdravotní) slivovice a  v deset jsme pak vyrazili na snídani pro kterou jsme našli naprosto výborné místo s croisanty (6 kč), bábovkou (4 kč) a dalšími fajn věcmi. Po všech těch afrických plackách vítaná změna. Dokonce tam bylo čisto, prodavačky podávaly výrobky v rukavicích a jsem si jist, že kdyby nějaký zákusek spadl do kaluže, tak ho nevrátí zpátky na regál. Teď jen doufám, že z té čistoty nic nechytneme.

Takto posilněni jsme se nechali odchytnout Abdulem, který vlastní obchod. Ten, jak vázat turban ukázal, pár českých slov prohodil (a následně je tak tisíckrát zopakoval), na buben zahrál a i nějaké ty africké rytmy naučil. Následně různé tretky předvedl a o historii Maroka (mimo jiné) pověděl. Po sedmé konvičce čaje, desátém požádání o roku naší spolucestovatelky a patnáctém pokusu vyměnit mé tričko za vázu, jsme si nakoupili několik málo věcí, což ho potěšilo natolik, že nás pozval na oběd s jeho rodinou.

Táta donesl obrovskou místu tajine, rozlámal hromadu chleba, načež došlo jeho pět bratrů. Všichni jsme usedli okolo jednoho stolku a za zvuků mluvené arabštiny pojedli. Právě chleba se ukazuje jako výborný nástroj k nabírání jídla a když už něco spadne nevadí: ty poházené noviny tam mají svůj účel.

Po obědě jsme ještě zašli na terasu popít trochu dalšího čaje a pokecat. Postupně se však konverzace začala stávat dost monotóní a týkala se pouze svatby Abdula s Ivetou. Po  čtyřech hodinách tedy bylo na čase zvednout kotvy a opustit obchod.

Během odpoledne jsme už jen tak bloudili Ourazazatem [warzazetem] a ujistili se, že místní rádi mění věci. Takže pokud chcete vyměnit tričko za turban, či snad bundu za koberec, tak víte kam jet.

Další den strávený na cestě autobusem, tentokráte bylo potřeba překonat pohoří Vysokého Atlasu a vydat se do pustin na východě, kde strávíme velkou část našeho pobytu.

Popsat změny okolní krajiny během této cesty je úkol velmi náročný a i kdyby se mi to povedlo doopravdy dobře, tak to bude jen slabý odvar skutečnosti, spíš tedy neskutečnosti. Z typicky afro-arabské krajiny plné palem, lidí ženoucích stáda ovcí, podivných městeček plných bordelu a moto dílen jsme po serpentýnách stoupaly stále výš. Borové lesy nakrátko připomenuly evropskou krajinu, aby po pár desítkách minut přesla do kamené pustiny plné divokých říček, skalních městeček, kde silnice je v každé zatáčce lemována obchody s minerály a zkaměnělinami, kdo je kupuje je další velká otázka. Ve zhruba 3000 metrech pak zůstaly jen ty skály a nějakou podivnou logikou tohoto kontinentu ještě divocí psi. Cestou dolů pak někdo přepnul vypínač a z ničeho nic jsme byly v té pravé Africké pustině se vším všudy.

Na nádraží si nás odchytnul veselý chlápek Abdul (jak se ostatně jmenují všichni místní muži a možná že i ženy) a stejně jako všichni místní  má rodinu, která vlastní hotel (případně i výlet na velbloudech zařídí a jeskyně ukáže, však už víte) a protože  jsme neměli moc jinou možnost tak jsme s ním šli. Cena hotelu byla výborná, jen proti dalšímu smlouvání se ozval dědeček, který jasně určil ať bereme nebo táhnem dál. A tak jsme brali.

Pokoj v ceně 100 kč za osobu byl fajn a když jsme si pak na radu místního zařizovače cest do pouště dali velkou večeři za 30 korun tak nám začalo být jasné, že jsme na venkově.